U nás ve ValmezuZa zeptání nic nedáte.

Inventura mých hrdostí.

Publikováno 09.03.2014 v 20:30 v kategorii Jen tak, přečteno: 335x

Ve statusu svého blogu píšu, že jsem úřednice, a že jsem na to hrdá. Možná jsem se dotkla čtenářova jemnocitu, možná mé sdělení vyznívá domýšlivě a nabubřele. Můžu si vůbec dovolit být hrdá? A na co bych tak asi mohla být hrdá?

Jsem člověk systematický a tak nejdříve hledám, co už o hrdosti bylo napsáno. Znáte to, internet zná odpověď na všechno. No páni! Tak nevím, jestli je vůbec ještě co psát. O hrdosti píše plno lidí, takže asi problém, zda být hrdá a na co, neřeším jen já.


Většinou si člověk přečte, že hrdost je vědomí si vlastní ceny a důstojnosti. A taky vědomí si vlastních kořenů, jako podstaty národní hrdosti. S národní hrdostí mám problém. Nevím, čím jsem přispěla k tomu, že jsem se narodila jako Češka. Asi ničím. Také historii českého národa zpětně neovlivním, a tak jakápak národní hrdost. Národní hrdost mi zavání nacionalismem. Proč si myslet, že náš národ je lepší než každý jiný? Prostě na český národ nejsem hrdá (prosím mé „příznivce“ aby nevytrhovali z dalšího kontextu)! Národ a svou zemi mám prostě a obyčejně ráda, asi jako blízkého člověka. A to se všemi jeho chybami, problémy a nedostatky. Snažím se na něj nahlížet s nadhledem a pochopením pro jeho nešvary. Snažím se mu pomoci vylepšit pověst vlastním životem. Protože ten národ tvoříme my všichni tady žijící, tak co si nastěžujeme, že?


Ale vrátila bych se ale k hrdosti a vědomí si vlastní ceny a důstojnosti. Čím je dána cena člověka? Jeho přínosem společnosti? Zní to možná hodně nadneseně, ale není to tak. Jde o prosté věci. Třeba naše děti. Jejich výchova není jednoduchá. Věty typu „Bože, co z tebe vyroste?“ nebo „Ty jednou skončíš na šibenici!“ zná asi každý rodič. A najednou jsou ty děti dospělé, mají svou práci, rodinu, přátele a zjišťujeme, že jsme je vychovali dobře. Že se v životě neztratí a jsou z nich slušní lidé. To je přece důvodem k velké hrdosti. Zvládli jsme to! Jsem hrdá na své dcery. Mají dobrý základ do života.


Anebo hrdi můžeme být na své koníčky. Znám plno lidí, pro které jsou jejich zájmy snad důležitější než jejich vlastní povolání a také jim věnují daleko víc svého času, svých vědomostí a svého nadšení. A taky třeba peněz. To jsou ale takoví ti velcí nadšenci, takový není každý! Určitě stačí i méně. Osobně jsem vždycky strašně hrdá na sebe, když se donutím jít cvičit. Jak je mi dobře doma u knížky, u televize, v teple na gauči. Ale zvednout se, překonat lenost a jít se trápit do tělocvičny! To přece známe téměř všichni, tak proč na sebe nebýt hrdý! Jsem hrdá na svoji zahrádku. Bez odborné kvalifikace, jen s tím, co přes zimu nastuduji, od jara tvořím, kopu, sázím, přesazuji… Ne bez chyb a přehmatů. Výsledek, myslím, ale stojí za to. A úplně nejlepší pocit je, když pro práci na zahradě nadchnu i jiné! Z toho mám radost.


No a pak je tady ta naše práce, povolání. Vím, ne vždy se podaří mít povolání, které je pro člověka koníčkem, které člověk opravdu dělá rád. Prostě musí. Vždycky ale záleží na přístupu. Můžu chodit do práce otrávená a s nechutí, a pak i výsledek tak vypadá a sama si škodím. Anebo si najdu na takové práci něco zajímavého a přitažlivého, co mi ji zpříjemní. Třeba jen lidi, se kterými pracuji, mohou být důvodem, proč chodit do práce s chutí. Tak například taková práce uklízečky. Co na ní může být přitažlivého? Kdo by ji chtěl dělat? Přesto je její práce důležitá, potřebná a dá se dělat poctivě. Moje maminka vždycky říkala: „V práci nejdřív pozdravím uklízečky a pak teprve ředitele!“ No, mezi námi, v tak velkém podniku, potkávala spíš ty uklízečky než pana ředitele. Ale chtěla tím říct, že i práce uklízečky je třeba si vážit, pokud se dělá dobře. I taková uklízečka pak může být hrdá na to, že je za ní čisto a voňavo a že je těm „inženýrům“ v práci příjemně. A potom – člověk nikdy neví, jestli jednou u toho úklidu neskončí taky, že?


Ale já jsem úředník! Když čtu noviny nebo poslouchám televizi, tak nabývám dojmu, že úředník je nadávka. Je to člověk, který je bez jakéhokoliv lidského citu, uznání či charakteru, úplatný byrokrat, lajdák a škůdce, který žije, ne tyje, z našich daní! Tak jakápak hrdost! Měla bych být zticha a moc na sebe neupozorňovat. Ach jo! Ten náš „všichnismus“! Takže prosím - nekradu, úplatky neberu. Snažím se hledat řešení, vyhovět, ale v rámci pravidel, která mi stanovili ti, k tomu kompetentní. Stále se učím. A když potkám po letech ve městě třeba bývalou ředitelku nějaké školy, školky nebo spolupracovníka a hlásí se ke mně s vřelým úsměvem (i když už nemusí), tak mě přejdou všechny pochyby. Jsem hrdá na svou práci.


Tuhle jsem si přečetla nějaký komentář k mé osobě, že prý mám teplé místečko a ne a ne se ho vzdát! No ono zas tak teplé není. Člověk je pořád jednou nohou v nějakém průšvihu. A stát se může cokoliv. Budoucnosti se ale nebojím. Protože se nebojím práce. Ani třeba toho úklidu. Na svou práci budu hrdá. Vím, že ji budu dělat dobře.


Přátelé, buďte hrdi, určitě najdete důvod. Hrdost totiž nic nestojí, můžeme si ji dovolit každý, záleží jen na nás.


Vaše hrdá úřednice uklízečka.


Dovětek:

Pozor! Hrdost souvisí také se svědomím. Jsou lidé bez svědomí, kteří mohou být taky hrdi. Na skutky, za které se lidé se svědomím spíše stydí. Například na to, jak jiné okradli, podvedli, zranili, někomu škodolibě zavařili, někoho pomluvili a tak. Je to jako se vším. Nic není jen černé nebo bílé.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?