Na levné věci nemám peníze

Nicméně se stejnou filosofií přistupovala k celému hospodaření v domácnosti. Dovedla neuvěřitelně šetřit na provozních výdajích domácnosti, aniž bych to nějak zásadně pocítila na vlastní kůži (i když, teď mě napadá, že jsem třeba jako dospívající nikdy neměla tuzexové džíny, a to jsem tehdy cítila jako svou velkou újmu), aby pak naspořila na kvalitní a drahý koberec, který slouží ještě dnes, moje studia (díky, mami) nebo třeba zahrádku s chatou, kde užívala zaslouženého, byť na můj vkus příliš krátkého, důchodu. O co více šetřila na provozních výdajích, o to méně šetřila na investicích.

Snažím se celý život o totéž. Zodpovědně. Doma se mi daří se střídavými úspěchy. Mám ráda rezervy, myslím na zadní kolečka a vyhlížím strýčka Příhodu. Šetřím rozumně, přemýšlím hodně, jestli zrovna teď to levné se vůbec vyplatí, jestli nebude lepší si připlatit za kvalitu. Vždy záleží na situaci a pořizované věci. Dělám si průzkumy trhu (ráda). Vypadá to tak, že mé dcery jdou stejným směrem, což je fajn. Manžel občas překvapí :-).

A jak je člověk zvyklý z domu, pokouší se uplatňovat své nejlepší osobní vzory i zkušenosti také v práci (pokud ji chce dělat dobře). V mých pracovních počátcích, v devadesátých letech to bylo poměrně jednoduché. Když jsem nastoupila na úřad, ředitelé škol chodili k nám na odbor žádat třeba o nákup toaletního papíru (běda, když byla zvýšená spotřeba :-)), mýdla a čistících prostředků, kancelářského papíru, knih, o zajištění vymalování školy, posekání trávy, opravu kotle a podobné radovánky. Neměli právní subjektivitu a vše šlo přes úřad. A tam jednoduše proběhl telefonický dotaz na cenu vybraného zboží či služeb u těch několika dodavatelů ve městě či dále, vystavila se objednávka toho nejvýhodnějšího podle nápovědy selského rozumu a bylo. Zodpovědně, žádné velké úřadování, pojem „veřejné zakázky“ si z té doby nepamatuji. Pravda, peněz nebylo moc, tím pádem ani investic. Řešil se hlavně provoz. Ano, byla to úplně jiná doba (stárnu, začínám se utápět ve vzpomínkách).

Veřejné zakázky. Už nevím přesně, kdy se jejich zadávání začalo systematicky v naší společnosti definovat a upřesňovat (kdo chce, na internetu si to najde). Ale vím přesně, proč (totiž, psali o tom v novinách). Aby se odstranila korupce, zajistila transparentnost a dosáhlo se úspor veřejných prostředků.

S účinností zákona o veřejných zakázkách se museli na úřadech (i těch nejmenších obecních) jejich zaměstnanci naučit provádět výběrová řízení, nakoupily se (po provedeném transparentním výběru) nejlevnější šanony, vybudovaly se nové archivy, aby se tam všechna ta dokumentace k výběrovkám vešla. Všichni se proškolili. A protože nároky zákona se časem zvyšovaly a běžní zaměstnanci už nebyli schopni vše pobrat, přijali se další odborníci, právníci nebo se výběrovým řízením vybraly firmy na provedení výběrových řízení. Všichni se opět proškolili. Ustoupil zdravý selský rozum a dle spravedlivých a naprosto transparentně nastavených podmínek se vybíraly nejnižší cenové nabídky. Špatně. Evropské směrnice, odvolací lhůty, vícepráce, špatná kvalita díla, nedodržování termínů apod., takže další úprava zákona a přijímání dalších stavebních a investičních techniků, výběr technických a autorských dozorů, aby provádění díla hlídali, další právníci na uplatňování dodržování smluv nebo smluvních pokut (kterých se zadavatelé v konečném důsledku stejně nedomohou). Školení. Celý proces výběrových řízení se zkomplikoval procesně i administrativně, natáhl v čase, musely se tedy přepracovat strategické a investiční plány, plány oprav, rozpočty. Školení. Co se dříve stihlo za měsíce, trvá dnes roky. Všemu pak výrazně „pomohly“ dotace. Školení. Ale to už je další pohádka.

O finančních úsporách z výběrových řízení mám už delší dobu vážné pochybnosti. Určitě by stálo zato spočítat, zda za ty všechny uvedené vyvolané náklady na výběrová řízení nezaplatíme mnohonásobně více, než činí konečná úspora vysoutěženého díla.

A transparentnost? Čím je zákon „dokonalejší“, tím jsou také způsoby jeho obcházení vynalézavější, a tak stále noví politici, právníci, úředníci, odborníci a já nevím, kdo ještě, jej „vylaďuje a vylepšuje“. A to k takové dokonalosti, že dnes už snad ve státě (a možná ani v Evropě) není člověk, který by mohl s jistotou říci: „Toto zadávací řízení je naprosto v pořádku a podle zákona.“ (no, možná to i řekne, ale jistý si fakt není, nemůže být). Osobně jsem zvědavá na dnešní připravovanou novelu zákona. Přinese zjednodušení nebo spíše přitáhne šrouby? No, nechme se překvapit.

Tak a konec fňukání a hurá do naší městské praxe. Co se týče velkých zakázek v rámci zákona, s tím asi ve Valmezu moc neuděláme. Zákony, i ty nepovedené, platí pro všechny a dodržovat se musí.

Mne spíše zajímá směrnice města pro zakázky malého rozsahu, čili mimo režim zákona. Směrnici, kterou si město samo určí, jak bude postupovat při výběru dodavatelů drobnějších oprav, investic, služeb či dodávek. Snaha o zpřísňování (rozuměj snižování) limitů ve jménu zaklínadla „transparentnost“ je cítit v průběhu času neustále, zejména po volbách se dělají pořádky a směrnice se upravují (hlavně tedy pro efekt, aby volič viděl, jak makáme). Postupem času, když vedení radnice zjistí, že si tím samo komplikuje práci, se limity rozvolňují. Anebo, jako jsme svědkem v poslední době, si rada města uděluje jednu výjimku za druhou a zadává zakázky přímo, bez výběrového řízení. A víte co? Já tomu rozumím. Proč nevzít na práci firmu, se kterou jsou dobré zkušenosti, nabízí přiměřenou (i když ne nejnižší) cenu za dílo v dobré kvalitě a zárukách, je ochotna vyhovět všem požadavkům města, je bezproblémová. Raději, než nejlevnější nabídku nesolidní firmy, která šidí na materiálech, nedodržuje termíny, při každém problému stavby se ohání právníky a navíc s ní tuto špatnou zkušenost již máme. To levné řešení se nám může škaredě nevyplatit (a tady to mamčino „na levné věci nemám peníze“). Jen jsem hodně zvědavá, co na to „veřejné mínění“, když ta transparentnost dostane trošku na zadek, závist taky dokáže divy a "všichni přece kradou a berou úplatky". A pak taky, zda se rada města v případě negativních reakcí veřejnosti postaví za své úředníky, kterým výjimku na jejich návrh schválí.

Oč více ale rozumím rozvolněným postupům rady u zakázek města, o to méně se mi líbí snaha zpřísnit směrnici pro organizace města (snížit limity pro zakázky). Zejména ty příspěvkové, a to jsou hlavně školy. Kolikrát v minulosti musel odbor školství školy hájit a přesvědčovat vedení města, že ředitelé škol jsou kompetentní k výběru toho nejlepšího pro danou školu. Že nakupovat nejlevnější potraviny, učební pomůcky, knihy není to pravé ořechové. Že škola musí mít možnost si vybrat to, co pro rozvoj školy považuje za nejlepší, i když to není nejlevnější. Ředitelé se naučili dělat si pro sebe vlastní průzkum trhu, aby to, co potřebují, nakupovali ekonomicky a výhodně pro školu, ale měli volné ruce i pro uplatnění toho „na levné věci nemám peníze“. Školám jsme dali právní subjektivitu, tak proč jim ji postupně omezovat. Ano, poskytněme jim servis v podobě rychlé elektronické poptávky nebo i aukce u větších nákupů, služeb či děl, pokud si o to sami řeknou. Ale nutit je do složitých výběrových řízení nebo žádat radu o výjimku ze směrnice kvůli každému malování pavilonu, nákupu hraček do mateřinky nebo učebnic pro prvňáky? Nepřidělávejme jim práci ještě my. Stát, potažmo ministerstvo školství, to zvládá samo docela dobře. V opačném případě by to vypadalo na rčení „Káží vodu, ale sami pijí víno.“

S úctou Hana Skácalová

P.S.

Město Valašské Meziříčí bylo hodnoceno akademiky Univerzity Karlovy v transparentnosti zakázek za období roku 2011 – 2013. Obsadili jsme v kategorii velkých měst nad 20 tis. obyvatel 23. příčku z 60 hodnocených měst v republice. Za tímto výsledkem je spousta práce.