Petice, tépice a všechno kolem.

Když jsme teď v neděli, v tom krásném slunečném dni, šlapali s manželem do pedálů, kochali jsme se. Ty pohledy do jarní krajiny valašské jsou prostě úchvatné a člověk má přitom pocit, že se samým štěstím a radostí ze života rozplyne (nebojte, není to trvalé poškození mozku :-)). A taky fotí. Tu pohled na vlnku Hostýnských vrchů, tu zase homole s hradištěm Starého Jičína, tam Bajkonur u Hranic (pro neznalé cementárna). Těch barev. Svěží jarní zelená, červené střechy vesnic, stříbrné jehly kostelů, růžová záplava jabloňových květů kolem silnic a pak nepřehlédnutelná žlutá pole řepky olejky. Impresionisté by jásali a cákali ty svý líbivý skvrny …… Však to znáte z filmu. Člověk by si řekl, že tu nádheru bude doprovázet také libá vůně. Chce mít ten pocit štěstí dokonalý. Ale ouha. Všimli jste si taky, že řepka smrdí? Tedy, když je v plném květu. Já ano. A intenzivně. Začala jsem při té jízdě přemýšlet, co s tou páchnoucí řepkou. Najednou mě napadlo, z ničeho nic, že bych mohla sepsat petici. Proti výsadbě řepky olejky, urážející můj nos. Určitě seženu plno ochotných signatářů. Jen těch alergiků! No a až k nejbližší hospodě mě ty petice nepustily a otravně zaměstnávaly mou mysl.

S těmi „tépicemi“ je to teda těžké. Sepisuje se jich čím dál víc a kvůli čím dál větším blbostem (čtenář promine). Něco se mi nelíbí, sepíšu petici. S podpisy nebude problém, nejhorší je sehnat prvních deset, patnáct. „Já vám to podepíšu, ale ne jako první. Až tam bude víc podpisů, tak přijďte.“ A pak už to fičí. Podepíšeme cokoliv, komukoliv. Bez přemýšlení. Připadáme si tak nějak bojovně či odbojně, rebelsky. „To jsme jim to ukázali!“ Hlavně, že jsme proti všemu a proti všem.

A pak přijde taková petice na úřad. Zastupiteli či úředníku vyřeš to. No jo, jenže kromě petice za chodník tu máme stížnost proti chodníku a dále - petice proti parkovišti, stížnost na parkoviště, petice za ticho ve městě a stesk po hudebních openairs a tak pořád dokola, případně naopak, v různých kombinacích. Co občan, to jiná potřeba, jiný názor. 

Tak nedávno k nám třeba přišla petice za to, aby se okamžitě vrátily ty nehezké černé, plastové kontejnery na místo, kde původně byly – do kontejnerového hnízda u jednoho paneláku. Totiž, ve městě se v rámci projektu revitalizace sídlišť nainstalovaly polopodzemní velkoobjemové kontejnery na odpad (mezi námi, velmi podařené). A občanům tohoto paneláku se díky tomu prodloužila cesta s odpadkovým košem z padesáti na sedmdesát metrů. Hrůza! Co si to město ale dovoluje. No a teď babo raď. Co by si asi mysleli občané peticí nezasažení, kdyby se začaly vracet zpátky na opravená sídliště ta nehezká kontejnerová hnízda. Měli by nás za blázny. No jo, ale občan si to žádá. Jeden, pět, dvacet. Kolik je ten správný počet pro nějakou akci, protiakci, nápravu…?

Kde ti lidi na to sepisování a organizování petic berou čas? Proč jej nevěnují raději aktivní účasti na veřejných projednáváních přípravy projektu revitalizace sídlišť nebo při územním a stavebním řízení? Nebo proč ten čas nevěnují možná delší, ale zato zdravější procházce s odpaďákem k tomu novému kontejneru? Já vím, možná tu bydlí starší člověk s horší pohyblivostí. Ale není toto zrovna ten správný okamžik, kdy třeba navázat přátelství s mladšími sousedy a požádat je o výpomoc? Hmm, jenže ono by to možná chtělo se víc usmívat na své okolí a pěstovat příjemné panelákové soužití. A to se dnes už moc nenosí. Jaksi se vytrácí tolerance, snášenlivost a slušné chování. Ale to je kapitola sama o sobě, odbočila jsem. Tak zpátky k peticím.

Jak já to vidím, tak právo petiční bylo dáno občanům do rukou jako nástroj demokracie, jako prostředek vyjádření se k zásadním otázkám rozvoje státu, kraje, města, a to v případě, kdy selžou všechny ostatní možnosti. Pochopitelná by byla třeba petice proti výstavbě té mé raketové základny pro vesmírný program (viz můj přechozí článek o strategickém plánování). Vcelku chápu, že by se to asi většině občanů Valmezu nelíbilo. Většině, a o to v případě petic asi jde. Jenže v poslední době mám pocit, že se petic zneužívá k prosazování osobních zájmů, zájmů jednotlivce. A ochotných lidí podepsat cokoliv je všude kolem dost. Tím se ale petiční právo dost degraduje. Není pak divu, že zastupitelstvo takovou petici nemá jak vyřešit. Místo pochvaly za dobrý úmysl a vynaložené finance zase špatně. Nevděk světem vládne, to víme, ale i tak to zamrzí. Má vůbec cenu pro občany něco dělat?

Přátelé „není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem“ a určitě platí i upravené „není řešení, které vyhovuje všem“. Ono vždycky záleží na úhlu pohledu. Zkusme v každém řešení hledat nejdříve to dobré a pozitivní. A pokud nám zrovna něco nesedí, tak zvažme, jestli to opravdu tolik znehodnotí náš život. Nebo je to spíš jen rána pro naši pohodlnost, železnou košili zvyku nebo jen pro naši ješitnost.

Na naší ulici je jedna lampa veřejného osvětlení, která nepříjemně načuhuje svým světlem do naší ložnice. Mě by to až tak nevadí, spím dobře, ale manžel trpí. Nepomáhají žaluzie, závěs, prostě nic. To světlo je vlezlé jako bulvární tisk. A tak si říkám, co takhle sepsat petici za zrušení veřejného osvětlení ve Valmezu. Slušný člověk má za tmy stejně sedět doma a necárat po ulicích. Ušetří se za elektřinu, za výbojky, žárovky, trubice nebo co se tam vůbec dává, a taky ubude světelného smogu, co o něm pořád píšou v novinách. Určitě seženu dost podpisů, nějaké ty projíždějící kamioňáky nebo lidi z širšího okolí, těm bude nějaké světlo ve Valmezu ukradené, tak podepíší. A bude! Za tmavou oblohu a hvězdné nebe!

Víte, mám pocit, že jsme jako ty naše děti dnes. Chceme pro sebe jen to nejlepší. Jen pro sebe. A hned. A když to nedostaneme, tak píšeme petice, stížnosti. Ale že to naše „dobře“ není zrovna to nejlepší pro ostatní, pro většinu, to je nám pět. Jsme sobečtí a netolerantní k okolí. Odpověď na to, zda je to takto správně, nechám na každém z nás.

Dobrou náladu všem přeje

Hana Skácalová