U nás ve ValmezuZa zeptání nic nedáte.

Pracuješ-li hlavou, při odpočinku potrap tělo.

Publikováno 10.06.2014 v 21:55 v kategorii Zahrada, přečteno: 312x

Doporučuji, mám vyzkoušeno. Je vcelku jedno jakou, fyzicky náročnou, činnost si člověk vybere. Znám děvčata, ženy, paní, které si čistí hlavu generálním úklidem domácnosti, stěhováním nábytku, každoroční výmalbou celého bytu či domu nebo třeba jen žehlením prádla (v případě větší psychické zátěže i žehlením spodního prádla a ponožek). Někdo tráví hodiny stáním u plotny či tancem po kuchyni při vaření. Krájením, mícháním, naklepáváním, strouháním a já nevím, čím ještě. Přiznávám se bez mučení, mě vaření moc nebaví. Přesněji, ne to klasické české „panímáma za kuropění vstane a staví na oběd“. Zpravidla ještě v jedenáct hodin, tedy o víkendu, nevím, co bude na oběd. Rozhodnutí musí být rychlé, samotná akce ještě rychlejší.


Někteří se ničí sportem. A že jich je, lidí i těch sportovních možností. Například taková cyklistika. V poslední době mám pocit, že všichni s těmi koly tak trochu blázníme. Celý národ na dvou kolech. Mě to chytlo tak před dvanácti, třinácti lety. Úžasný způsob poznávání města, blízkého a později i vzdálenějšího okolí. Cyklostezky tehdy ještě nebyly, takže pěkně po cestě. A většinou sama, protože zpočátku se nikomu z mého okolí na kolo moc nechtělo. „Jakože v tom horku na kolo? A do kopce? Ty jsi blázen! Vždyť tě raní mrtvice!“ Vysvětlujte, že i v horku to na kole pěkně fouká, že z toho kopce je úchvatný pohled na valašskou krajinu, že adrenalin člověka po tom výkonu téměř nadnáší… Ale nadšení je nakonec nakažlivé. Uběhlo pár let a i ti zavilí nedůvěřivci dnes prohání ta dvě kolečka jako diví. Už nás taky jezdí snad celý peleton přátel. S rostoucí oblibou kološlapu už pomalu nestačí ani ty nové cyklostezky.


Jízdu na kole mám ráda. Jenže dnes už při hezkém počasí vedu vnitřní boj, zda vyjet ven nebo se raději věnovat své malé zahrádce. Ta je teď můj boxovací pytel. Tady se fyzicky ničím, vybíjím vztek, vypínám a čistím hlavu. Tady vidím okamžitý výsledek své práce, všechno tady má nějaký důvod, příčinu a následek. Té práce se snad nikdy nenabažím, i když bolí (hlavně večer). Své nadšení pro zahrádku přitom vůbec nechápu. Jsem čistě panelákové dítě, v paneláku jsem prožila 45 let a nutno říct, že naprosto spokojeně. Mám podezření, že to je pomsta mé maminky. Ta byla zahradou posedlá, ale tou pravou, zeleninovou a za mou bytostnou nechuť jí pomáhat s pletím mě odsoudila k budoucí doživotní radosti z této práce.

A tak kutám, přidělávám další záhony, ukrajuji z travnaté plochy s ušlechtilým záměrem ušetřit manželovi práci s jejím sekáním. Když práce není, tak si ji vymýšlím. Dnes už chápu ty nadšence, kteří jsou schopni vysavačem vysávat trávník. Toužím po dokonalosti. A při snaze ji dosáhnout, dělám taky pěkné kopance. Tak například onehdy zjara jsem si vysela nějaká semínka, tuším astry. Jen tak, mezi trvalky, žádné řádky. A téměř okamžitě jsem na ně zapomněla. No co myslíte? Tuto sobotu jsem ve svatém zápalu pletí pampelišek, bodláčků a jiných podezřelých plevelů vytrhala i ty astry, tedy naštěstí jen částečně. Člověk při té touze po dokonalosti potřebuje mít prostě čistý záhon. Co už!


Psala jsem, že na zahradě vypínám hlavu? Tak to není tak docela pravda. I tady přemýšlím, o ušlechtilých záležitostech bytí přírody a člověka. Pokud tedy zrovna nekleju nad zakopaným šutrem, který ne a ne vykutat z nového záhonku. Zahrada je mi totiž také zdrojem inspirace. Uvedu pár příkladů.


Před třemi lety jsem v koutě zahrady zakládala japonský „pokojíček“. To je teď módní, každý chce mít japonskou zahradu. Tak hurá na ni. A protože mám opravdu malý koutek, tak jsem sadila malé, asijské rostlinky. Malé jehličnánky, malé javůrky, malé azalky, malé bambusky…. Čtete někdy přibalené informace ke kytkám? Já ano, ale mnohdy mívám svou hlavu. Psali tam sice, že bambus je nízký vzrůstem, ale silně odnožuje. Ale byl tak maličký a rozkošný. Nebudu napínat. Od března likviduji výhony toho malého zmetka a ne a ne se jich zbavit. Jsou tuhé, silné, agresivní, totálním herbicidům se ostentativně vysmívají a mě taky. Chybami se člověk učí, už nikdy importované invazivní rostliny. Ať si zaplevelují to své Japonsko či který kraj. To už raději tu naši milou bršlici. A poučení? Bezhlavý a neuvážený dovoz rostlin, ale třeba také myšlenek, koncepcí a zázračných řešení našich problémů z ciziny není vždy účelný a zdravý. Jistě, můžeme hledat poučení u sousedů, ale s rozmyslem pak nastavit pro naše podmínky.


Nebo další zkušenost ze zahrádky. Určitě zná každý, kdo někdy zakládal zahradu. Začíná se na velké, širé, prázdné ploše. To je místa! A tak se začne nakupovat. Samozřejmě všechny kytky, stromečky, keříčky kupujeme a sadíme maličké. Rozvrhujeme záhon, pečlivě zkoumáme barevnost, tvar,dobu kvetení atd. atd. Za tři roky propadáme zoufalství. Keříčky, stromečky rostou jako z vody a máme přeplněno. Nastává další fáze, přesazování. Tam ten stromek, ta borovička, keřík musí jít ven, jinam. No jo, jenže ty zbylé už nemají tu ideální polohu, jsou mimo osu záhonu, pěkněji by vypadaly tak o dvacet centimetrů vlevo…. Jdu si dát kafe a rozdýchat situaci. Nic není dokonalé. Nemůže být. Takový svět není. Každé řešení má své plusy a mínusy. No tak ten záhon není ideální a co? Tady něco ohnu, tady přistřihnu a časem si toho už nikdo ani nevšimne. I nedokonalé může být krásné.


Taky máme na zahradě místo, přímo uprostřed osázeného záhonu, kde nic neroste. Zkoušela jsem tady vysadit třikrát křovitou pivoňku, dvakrát japonskou vrbu, lilie, travinu a jiné. A nic. Marnost nad marnost. Vše do roka a do dne bez pozdravu odešlo. Nevím, jaký problém na tom místě může být. Ale nebudu to zkoumat. Když něco opravdu nejde, tak nemá cenu to lámat přes koleno. Je třeba hledat jiné řešení. Už se chystám do prodejny kamenů. Mají tam krásné, určitě si vyberu. Kameny neumírají.

No a nakonec, mám radost z každé vykvetlé trvalky, z každého stromečku, který přežije zimní holomrazy, z každé jahody, kterou utrhnu. A jsem vděčná za chyby, které dělám. Jsou užitečnější než tisíce rad načtených z knížek a časopisů.


A vůbec, už nemám čas vypisovat. Musím do zahrádky. Změní se na kadeřnictví, nabrousím nůžky a hurá stříhat.


Přátelé, léto je tady :-).


Douška:

Také se cítíte lépe v klidném, přátelském a přívětivém prostředí? Usmívejte se. Okolí se rádo opičí.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?