Rožnove, Rožnove.....

Můj děda Jarek z Havířova měl chatu zrovna nad přehradou na Horní Bečvě a jeho bratr, strýc Silvestr kousek po svahu další. Léto co léto, od mých čtyř let, jsme trávili s rodiči prázdniny tady. Kolikrát já se topila v přehradě?! A kolik hodinek mamka utopila skutečně, aby mě vytáhla jako to kotě za krk z vody? Okolní lesy, louky, houštiny, ale i strouhy jsem měla prošmejděné křížem krážem. Lítala jsem jako divá, od rána do večera. I když mě přepadla letní angína, tak jsem ji musela léčit na terase chaty zabalená do peřin. Ale o dýchání a plíčkách jsem slyšela vždycky jen v Rožnově. Výlet do Rožnova byl vždy zlatým hřebem mých prázdnin. Když se blížily ke konci, naši pečlivě naplánovali termín, zjistili odjezdy a příjezdy autobusů, nabalili baťohy a já se těšila jako malá. Byla jsem malá. A Rožnov jsem milovala. Skanzen, kde mi má starostlivá maminka vždy objednala k jídlu zdravou pohankovou kaši a já ji vždycky vyblinkala, taťkovo povinné focení s dřevěnými úly, obrovským vykotlaným kmenem spadlého stromu, každoročně nakoupené, ve tmě svítící, dřeváčky (na připínacím špendlíku), dřevěné vyřezávané valašky (ještě dlouho pak sloužily jako tyčky ke kytkám v květináči),... A ti lidé, samí milí stařečci a veselé tetky, zemití valaši, vždy ochotni pomoci, trošku pazúři, ale dobrosrdeční a hlavně vždy s pusou od ucha k uchu. Prostě úplně jiný svět proti hornicky drsné a nebezpečné Ostravě. 

Ještě dlouho poté, co jsem dospěla, přestěhovala se do Valmezu a začala díky své práci sledovat, jak si vedou okolní města, mi Rožnov vždy imponoval klidem a pohodou, a to po všech stránkách. I po té politické, ve vedení města. Ano, vím. Neviděla jsem pod pokličku, jak se říká. Určitě také tam dělali chyby, které dnes zamotávají hlavu současnému vedení města. Ale po bitvě každý generálem. Taková byla prostě devadesátá léta. Žádná pravidla, žádné zkušenosti, řešení metodou pokus - omyl. Ale z mého pohledu zaměstnance sousedního města, kde to v zastupitelstvu vždycky poměrně hodně vřelo, v Rožnově vše zvládali s klidem angličana. Rozdíl jsem si uvědomovala hlavně po sedmi, osmi i devítihodinovém sezení na jednání našeho zastupitelstva, Rožnov míval za tři hodiny hotovo.

Dnes ale přicházím, tak trošku, o své iluze o tom pohodovém lázeňském městečku. Co nejdříve vypadalo jako srážka těch tvrdých valašských palic, která jak rychle vznikla, tak se rychle přežene a účastníci skončí u slivovice v přátelském objetí, přešlo do permanentní nechutné mely v politickém talíři tohoto milého města. Je mi to líto. Ti lidé už snad úplně ztratili soudnost. Tolik zášti, nenávisti, zloby, jedu! Neuplyne týden, aby na člověka z předních stránek tisku nevyskakovaly tituly, kterými se zastupitelé města, ti reprezentanti Rožnovanů, opět častují. Jsem přesvědčena o tom, že o záležitosti města už dávno nejde. Pere se na veřejnosti špinavé prádlo osobních antipatií a ublíženosti. Nevím, co tím vším účastníci tohoto divadla sledují, ale jestli si myslí, že jim na závěr představení někdo zatleská, tak se obávám, že se krutě pletou. Mediální válka nemá vítěze. A ještě jsem neslyšela, že by se tímto způsobem něco vyřešilo. Místo, aby se všichni zastupitelé věnovali společnému cíli, ke kterému se zavázali slibem, práci pro město, šíření jeho dobrého jména, soustředí veškerou svou energii na osobní soupeření a paradoxně tím poškozují městu pověst. Jak nekonstruktivní a neefektivní! 

Mám ráda Valmez. Je to správné město, já to vím, my to tady všichni víme, ale vždy mě potěší, když mají stejný názor i lidé zvenčí. Kdoví, kolik dětí mělo nebo má po návštěvě našeho města hezké vzpomínky, tak jako já na Rožnov. Možná některé z nich naše město taky zpovzdálí sleduje. Chtěla bych dělat Valmezu dobré jméno. 

Hana Skácalová

P. S. Rožnove, vrať se, prosím, zpátky.